Povídky

Burčákové rekviem, aneb jak jsem přežil znojemské vinobraní

Psáno pod vlivem burčáku a událostí, které mi ukázaly křehkost našeho bytí a naučily mne vážit si života.
Když mi moje známá, Lucie, nabídla, abych s ní jel na víkend do Znojma, kde má svého otce, na vinobraní, vyvolala tím ve mně celou řadu rozporných pocitů. Na jedné straně bych na vinobraní, na němž jsem ještě nikdy nebyl, jel strašně rád, na druhé straně ve mně samotná její osoba budila určité obavy a podvědomě aktivovala centrum pudu sebezáchovy. Lucku jsem znal jako osobu veselou, sdílnou, avšak ve všech směrech, nejmírněji řečeno, zvláštní. Nepokládám jsem za zcela standardní chodit v parném létě v kožených rukavicích a v zimě v krátké sukýnce, ani nezapadá do mých představ zažitých zvyklostí, když někdo nosí jako vrchní oblečení kombiné. Vinobraní, které znám z televize, bych ale chtěl vidět…
Abych v nezvyklé situaci nebyl sám, či snad spíše, abych se s očekávanými problémy podělil ještě s někým jiným, zeptal jsem se, zda by třeba nemohl s námi jet kamarád Luděk. „Není žádný problém“, odvětila briskně Lucka a v tu chvíli jsem začínal tušit, že již z pasti nevyklouznu a můj osud je zpečetěn. Je pravdou, že Luděk, který vyčetl z mých očí nepotlačitelný děs, projevil upřímnou snahu nenechat mne utopit se v navařené kaši samotného a projevil se jako opravdový soudruh v nouzi. Objektivní situace mu však nakonec zabránila, aby své hrdinství dotáhl až do konce a když mi oznámil, že s námi jet nemůže, bylo mi již jasné, že v průšvihu, o který jsem si řekl, jsem osamocen a nikdo už mi ani nezatlačí oči. Jak se záhy ukázalo, dobrodružství, do kterého jsem se pustil, bylo ještě strašnější, než bych si kdy uměl představit. Zimní přechod tajgy, průchod pouští v písečné bouři, či sjezd na lavině z Nanga Parbatu jsou proti tomu jen pohodovými procházkami po lázeňské kolonádě a jsem si jist, že ani Reinhold Messner, který nebezpečí záměrně vyhledává, zatím nic podobného nezažil …
Lucka přijela se svým favoritem na místo srazu pouze s čtvrthodinovým zpožděním a omluvila se, že pozdní chození na schůzky mají v rodině. Většinou je to prý horší. Časem jsem jí dal zapravdu. Úspěšně projela Strahovským tunelem i nástrahami systému radarů nového tunelu Mrázovka, kde s ohledem na skutečnost, že policií čerstvě vrácený řidičák se v její kapse ještě nestačil ani ohřát, celkem dodržovala rychlost. Sdělila mi, že si ale stejně myslí, že ona svůj vůz řídí nejlíp a já opáčil, že rád jezdím s řidičem, který má svůj vůz pod kontrolou, kdy ani nevím, že se vezu.
Na jižní spojce jsme zastavili u pumpy a této chvilky využil slovenský stopař, student, který si k nám přisedl. Zakrátko by již rád vzal tento svůj zbrklý krok zpět, bylo však již pozdě. Splašený favorit, vydávající zvuky, jako by přišla jeho poslední hodinka, se řítil po dálnici a předjížděl mnohem renomovanější a o desetiletí mladší značky. Jelikož v pravé ruce držela Lucka cigaretu, řadila ladným, ledabylým pohybem levé ruky, v němž by někdo mohl rozpoznat podání čínského, stolního tenisty a který možná i trochu připomínal techniku podpultového prodeje. Pro ostřílenou řidičku, jako je ona, samozřejmě tento způsob ovládání vozu nepředstavuje žádný problém, avšak mladý, nezkušený stopař tento fígl patrně neznal a trochu nám svým chvěním auto rozvibroval. Teprve nyní se začal ustrašeně rozhlížet po interiéru vozidla i když toho moc pro hustý kouř vidět nebylo.
Na palubní desce byl masivní popelník a na panelu u řadící páky velký hrnek, z něhož nám stále usměvavá Lucka nabízela kafe. Vysvětlila, že jej pije proto, že o „papíry“ přišla naposledy pro trochu alkoholu, kdy jí v krvi našli soubor značek, které známe ze Švejka. Jenom kontušovka a vanilková byly nahrazeny novějšími lihovými produkty. Občas auto jelo po paměti, to když kafáč dolévala z láhve, umístěné mezi sedadly na ruční brzdě, což jí zaměstnalo obě ruce. Nový prvek vnesla do naší jízdy, když si potřebovala ubalit další cigáro. Je jasné, že s jednou rukou to nejde, pro tuto situaci však měla vypracovaný perfektní grif. Zlehka se předklonila a zatímco její jemné prstíky balily žváro, řítící se auto řídila lokty, ležérně opřenými o volant. Dozvěděli jsme se, že ve Skandinávii je tato technika řízení auta naprosto běžná a všeobecně rozšířená. Mladý stopař, který ve Skandinávii asi ještě nebyl, nešetřil slovy chvály a obdivu nad dovedností řidičky: „Boha jeho! Videl som už volačo, ale na toto pozeram prvý raz“, přičemž usilovně hledal záchrannou brzdu, či červený, katapultovací knoflík.
To již ovšem po autě poletovaly chuchvalce vlasů, které se samovolně uvolňovaly z hlavy nešťastného stopaře, který začal litovat, že se kdy narodil a pokusil se několikrát vystoupit za jízdy s tím, že by za cenu zachování života, v nejhorším, svůj batoh oželel. Zkušená Lucka však vždy vše předvídala a dětská pojistka zoufalému, k smrti vyděšenému stopaři v jeho neuváženém činu zabránila. Pološílený strachy začal alespoň upozorňovat na všechna auta, kde zahlédl SK. Celkem správně vyhodnotil situaci tak, že by nejmenším rizikem bylo, kdyby za jízdy mezi vozy přestoupil, jak to asi viděl v nějakém akčním filmu, střešním okénkem. Začínal tušit, že své rodné Slovensko už asi nikdy nespatří. Postupně mu docházelo, že udělal chybu, když ve svém mládí, které jej naplňovalo klamnou vidinou dlouhého života, v době, kdy ještě byl čas, neuzavřel životní pojistku a z mladické nerozvážnosti špatně odhadl své perspektivy, když dosud nesepsal závěť. Ze zadní části vozu jsem pak občas zaslechl: „Pane, zmiluj sa, Kriste, zmiluj sa …. Nie som hoden vôjsť do Tvojho kráľovstva …. Blahorečená …. Až na veky ……… Do piče!“.
Usoudil jsem, že jde o psychicky dosti nevyrovnaného jedince.
Jiskřička naděje stopaři vyvstala před odbočkou na Humpolec. Někde před námi byla patrně bouračka, jízda se zpomalila na rychlost chůze a naše auto začalo vařit. Ani zapnuté topení, které nám společně s pálícím sluníčkem vytvořilo ve voze příjemnou pohodu, příliš nepomohlo. K mému překvapení ale odbočku na parkoviště minula Lucka bez povšimnutí a tak jsem si dovolil zmínit, že jsem si myslel, že tam zajedeme a podíváme se, jak je to s vodou. Lucka přitakala, že i ji to napadlo a za chvíli již couvala na parkoviště v protisměru z jeho výjezdu. Poté, co zvenčí otevřela zadní dveře, stopař už na nic nečekal. Popadl batoh a vyrazil z našeho auta rychleji než špunt z láhve šampaňského. Zachránil nejen batůžek, u něhož předpokládal, že jej, pokud neshoří, stejně po čase jeho rodiče dostanou poštou, ale navíc i svůj život a v to již opravdu nedoufal. Z vozu s označením SK nám, sice ještě trochu pobledlý, avšak v již převlečených, čistých kalhotách naposledy zamával (anebo to byla hrozící, sevřená pěst?) a začal si kanagomem lepit poslední pozůstatky své, ještě před hodinou bujné, kštice.
Nám zůstalo zadýchané auto a u našeho, vzduchem chlazeného favorita jsem diagnostikoval, že mu chybí i olej. Aspoň jsem mu dal vypít jednu plnou petku vody, která v jeho útrobách okamžitě zmizela. Olej cestou někde koupíme. Protože kolona se nadále vlekla, odbočili jsme z dálnice do Humpolce a na Jihlavu jeli po okreskách. Lucka ani nezaznamenala, že již dálnice skončila a náš postup to proto nijak nezpomalilo. Předvedla mi, jak se balí cigareta v zatáčkách a mnoho jiných zajímavých triků, za něž by se ani nejlepší holywoodští kaskadéři nemuseli stydět a já si jen říkal, že vzhledem k tomu, že jedeme na plyn, bude snad má smrt celkem rychlá. Cesta, při níž jsem přemítal o tom, kým asi tak budu v příštím životě, nám pěkně ubíhala a i když jsme jednou špatně odbočili, protože toho měla řidička na starosti moc, o to rychlejší jízdou jsme ztracený čas nahnali.
U pumpy jsme dolili olej, doplnili plyn, aby se nám lépe hořelo a vzali párek stopařů. Jak se ukázalo, šlo o milovníky adrenalinu a ač je přeci jen trochu mrzelo, že Lucka nezkusila projet od silnice nepříliš vzdáleným, hořícím stohem slámy, na který neustále upozorňovali a který jsme takto celkem zbytečně objížděli, svojí dávku „áčka“ si i tak s námi vybrali na rok dopředu. K našemu překvapení jsme nakonec dojeli živi a zdrávi do Znojma, kde oba opět šťastně vyskočili, neboť před nimi, na rozdíl ode mne, bylo už jen radostné vinobraní.
Zaparkovali jsme na okraji města. Pro množství aut bychom se stejně o moc dál nedostali. Lucka si vyndala nezbytné věci, jako kastrol s polévkou apod. a rozhodla se zavolat otci, že jsme již ve Znojmě. V té chvíli zjistila, že nemá svůj mobil. Zkusil jsem jí prozvonit, zda se prevít někde neozve, ale bez žádoucího výsledku.
Celkem málo pochopení měla, když jsem jí chtěl udělat přednášku na téma „Dopplerův princip“ a vysvětlit, jak se vůči stojícímu pozorovateli snižuje výška tónu vyzvánění mobilu, vzdalujícího se rychlostí v směrem ke slovenské hranici. Mohlo se totiž stát, že křeč, s níž slovenský stopař svíral Lucčin mobil, původně položený na zadním sedadle, z něhož se pokoušel dovolat na všechny tísňové linky, dosud nepolevila. Přesto jsme mu odpustili.
Z mého výkladu si Lucka zapamatovala jen to, že na tomto principu fungují silniční radary, s nimiž se denně setkává, neboť úmyslně překračuje rychlost za účelem navázání důvěrného vztahu se statným orgánem. Můj mobil nám v dané situaci nebyl k ničemu, jelikož číslo na svého otce Lucka zpaměti neznala. Věděla jen, že se tam vyskytuje 009 – jak se později ukázalo, šlo o agenta „těch nahoře“ – a pro případné zkoušení správného čísla bylo kombinací přeci jen příliš mnoho. Ověšeni vším možným i nemožným jsme se začali prodírat přeplněným Znojmem. Projít bránou, kde se platilo vstupné, se mi podařilo v rafinovaném přestrojení za pořadatele, které jsem si za tímto účelem vezl z Prahy s sebou. Pro Lucku jsem měl převlek za Červenou Karkulku, jenž dobře ladil s jejím kastrolem s polévkou a pekáčem s perníkem, který vezla otci. Na případnou kontrolní otázku, kde má láhev s vínem, kterou by se jí mohli pokusit nachytat, jsme měli připravenu logickou odpověď, že přeci nebude nosit dříví do lesa.
Tatík nebyl samozřejmě doma, Lucka neměla klíč a bylo třeba se věcí zbavit. Uvnitř města již nemusela předstírat, že polévku nese nemocné babičce a obrovský kastrol nám čím dál tím víc vadil. Ani ne proto, že občas na někoho polévka vyšplíchla, stejně se k nám, když to zjistil, nemohl se svým požadavkem, abychom mu zaplatili čistírnu, prodrat – spíše nám překážel v pohybu mezi masami lidí. Nakonec se mi podařilo věci umístit do vinárny, blízké bydlišti. Lidé tam byli velmi milí a ani nám nevyčítali, že se plocha pro hosty, vzhledem k tomu, co zabraly naše věci, zmenšila na polovinu. Abychom jim vyjádřili náš vděk, dali jsme si tam jednoho burčáka a tím pokládali věc za srovnanou. Koneckonců, když budou mít míň hostů, budou mít i méně práce.
Stejně jako sovětští hokejisté, co si odepjali své olověné opasky s nimiž trénovali, jsme se i my, bez zbytečných věcí, rozeběhli do rozjařeného města. Burčák střídal burčák a město začínalo krásnět. Všude voněly pečínky na grilu, nepřeberná nabídka dobrot na každém kroku lákala k ochutnání a Znojmo se dostávalo do varu. Vinobraní začínalo.
Na chvíli jsme se s Luckou rozdělili. Zatímco ona se vydala za kulturou na cimbál, já se věnoval ochutnávce vín na předváděcí akci Znovína. Prezentace vín končila degustací, kde se mělo určit, jaké víno pijeme. Vína jsem sice nepoznal a označení „Znalec vín“ nevybojoval, ale asi po půl hodině bloudění jsem nalezl východ z budovy, což osobně pokládám také za dost dobrý výkon.
Překvapivě se mi pak ještě podařilo i setkat s Luckou, přestože má schopnost zaostřit nějaký objekt menší než dům byla po prodělaném testování poněkud snížena. Nakonec se nám dokonce povedlo vypátrat telefonní číslo na otce Lucky, spojili se s ním a počkali na něj ve vinárně, kde byly uskladněny naše věci. A protože, když dorazil, byla nejen noc, ale i naše všestranná unavenost byla značná, šli jsme spát.
Druhý den se Lucčin otec, který, jak se ukázalo, byl farářem, odebral do kostela a my do města. Tam právě svolával sbor bubeníků návštěvníky slavností na oficielní zahájení vinobraní. Lidi se táhli za nimi a mne jen uklidňovalo, že stoupáme do kopce, neboť situace mi evokovala známou pověst o krysaři z Hammeln. Na Václavském náměstíčku se průvod zastavil a místostarosta Znojma zde oficielně zahájil vinobraní.
V mezích možností jsem vše filmoval. V průběhu natáčení jsem náhle dostal takový bodyček, na který by mohl být pyšný i pověstný, ruský obránce Ragulin, který se stal symbolem průchodnosti terénem a synonymem pro vozy zn. Москвич. Naštěstí zde nebylo hrazení a odletěl jsem pouze do druhých lidí, kteří mne obětavě svými těly zachytili. Nedovolený zákrok, který si z důvodu obavy z popotahování za xenofobii a nebezpečí obvinění z rasové nesnášenlivosti, nikdo nedovolil odpískat, pocházel od osoby nevelkého vzrůstu, o to však širší postavy, která nade vší pochybnost patřila k početné, místní, rómské komunitě. Poté, co mne tato maličká, rozložitá cikánka odstavila od pomyslného puku, stoupla si přede mne. Vzhledem k tomu, že jsem jí za zbytek dne potkal na všech místech Znojma nejméně ještě třicetkrát, došel jsem k závěru, že jde buď o třicetinásobné jednovaječné „dvojče“, to by patrně byla světová rarita, anebo je naklonovaná, což, jak věc po své zkušenosti vidím, může představovat, bude-li se v tom pokračovat, pro Znojmo velmi vážné nebezpečí.
Třetí příčinou subjektivního zvýšení výskytu tohoto nevšedního přírodního úkazu, kterou rozhodně nelze opomenout, může být vypitý burčák.
Po zahájení vinobraní zbýval místostarostovi Znojma ještě nelehký úkol „otevřít“ všechny prodejní stánky. Součástí tohoto ceremoniálu byla i ochutnávka. A jelikož stánků bylo ve Znojmě skutečně hodně, nelze se divit, že přestože mu konšelé byli nápomocni jak jen to šlo, již před polednem byla únava všech značná a chůze velmi rozevlátá. Bylo jasné, že dnes obstojí jen ti nejlépe připravení, nejtrénovanější a fyzicky disponovaní jedinci – druhý den jsme pak na ulicích překračovali ty, kteří v těžké zkoušce neobstáli.
Protože Lucku, která chodila pouze v sandálkách, bolely nohy a já dostal chuť na polévku, rozhodli jsme se pro malý odpočinek.
Sedli jsme si do Moravského mázhauzu, kde hrála, mně nepříliš se líbící hudba našich jižních sousedů. Hned po nás tam dorazila i delegace unavených konšelů a tak jsem se své polévky dožadoval neúspěšně. Poté, co konšelé odešli, myslel jsem, že má šance vzrostla, ale pozornost personálu byla upřena na výpravu „padacích mostů“. Tito vzácní Lederhosen Gäste, kteří, jak naznačovaly jejich kalné pohledy, byli už „kožení“ i uvnitř, číšníky, nosící pivo po jednom, zcela vytížili. Rád bych si polévku i sám donesl, byl jsem ale odmrštěn s tím, že budu obsloužen u stolu. Po dvou hodinách se mi podařilo upoutat pozornost jednoho z číšníků a myslel jsem, že mám vyhráno. Mýlil jsem se. Řekl mi, že on je mladší číšník a se svojí žádostí se musím obrátit na staršího číšníka. Slušně jsem požádal, zda mi ho nemůže přivolat. Za chvíli se mladší číšník vrátil a oznámil mi, že pro polévku si musím dojít. Když jsem mu sdělil, že jsem to zkoušel před dvěma hodinami a že mi bylo řečeno, že budu obsloužen, trochu znejistěl. Nakonec jsem se přeci jen své, přesolené polévky dočkal. No, .. a pak, že to nejde.
Do středu města jsme se vrátili právě, když tudy projížděl průvod v čele s Janem Lucemburským, jeho chotí Eliškou Přemyslovnou a dalšími osobami, které jsou svým životem svázány se Znojmem. V závěru průvodu jel na trůnu, umístěném na krásně, vinnými listy nazdobeném voze, sám bůh Bakchus, kolem něhož pololežely krásné Bakchantky.
Vzhledem k tisícihlavému zástupu a zejména již zmíněné, naklonované cikánce, která byla všude, se mi nepodařilo probojovat se k blízkosti průvodu, abych lépe viděl. S vozem Bakchuse jsem se pak ale přeci jen setkal a to na Masarykově náměstí, kde byl zaparkován dole za pódiem, které bylo hlavním dějištěm různých kulturních akcí. Zatímco Dionýsos byl uprostřed těla mohutné postavy, Bakchantky byly naopak spíše éterické, v kratičkých tunikách, s jakoby vytetovanými obrázky vinných hroznů na pažích, celé ozdobeny vinnými listy. Tedy skoro celé, neboť tam, kde již první žena na světě měla list a v dnešní době se obvykle nosí kalhotky, byly oblečeny jen do závoje z mlžného oparu, jenž se u starší mužské části diváků vysrážel na jejich brýlích a ty se jim z toho zamlžily. Vilné pohledy na „víly zpustlosti“ měnily samovolně oči pánů na oči šneků s abnormálně vyvinutými „parůžky“, které jakoby se zavrtávaly ….
… no, zde jsem se už asi nechal příliš unést.
Mainady popíjely ze džbánků lahodné víno a krabička „amerik“ a zapálená cigareta v ruce dosvědčovaly, že si své starořecké neřesti rozšířily o výdobytky moderní doby. Myslím, že nebylo jen vinou vinných listů, že ovíněné menády, které nás veselými popěvky, jež zde většinou nelze citovat, zvaly na rychlokurzy fyzické lásky, moc nevinně nepůsobily. Nakonec několik příslušníků „božské“ ochranky pomohlo sotva se na nohou držícímu bohovi plodnosti, extáze a vína, který by nám jistě v zápasech sumo ostudu neudělal, vystoupat po za tím účelem, speciálně vyztuženém žebříku na jeho trůn. Božský vůz, tažený hostanskými, pivovarskými valachy, se dal opět do pohybu a my jsme šli do jiné části rozdivočelého města.
Na maličkém, Mikulášském náměstíčku se objevili bubeníci, kteří vždy svolávali na nějakou atrakci a tak jsme počkali, co se bude dít. Ukázalo se, že vlastně jde o skupinu historického šermu. Jejich mluvčí vznesl k publiku dotaz, zda chceme slyšet bubny, anebo zda chceme šermířský souboj. Povzbuzen burčákem jsem vykřikl: „Chceme vidět krev!“ a rozvášněné davy mne hned podpořily skandováním „Chceme krev, chceme krev“ a tak jsme zhlédli docela pěkné vystoupení této šermířské skupiny. Krve jsem se však nedočkal a abych se alespoň trochu saturoval, dal jsem si červený burčák.
Vinobraní není však jen chlast a proto jsme se šli s Luckou podívat do kostela Sv. Mikuláše, který byl překrásně vyzdoben všemožnými plody a výpěstky, které na výstavu věnovali místní zahrádkáři. Výstava, která je skutečnou pastvou pro oči, se také jmenuje „Plody země“ a mohu jí doporučit každému.
Došli jsme k rotundě Panny Marie a Sv. Kateřiny u Znojemského hradu.

      Kateřina    

Vždy na svatou Kateřinu
vlezl jsem si pod peřinu
a celý den pod peřinou
hezky strávil s Kateřinou

Dnes již nemám Kateřinu
a přišel i o peřinu
nebýt sňatku s Kateřinou
moh bych teď spát pod peřinou

Z tohoto místa je překrásný výhled na Dyji a na ní stojící přehradu, Kraví horu, město s Louckým klášterem, v němž je vinařsko – bednářské muzeum, Radniční věž, odkud za jasného počasí můžeme i vidět Alpy, kostel Sv. Mikuláše a vedle stojící kostel Sv. Václava i na krásný, doposud funkční železniční most, který stavěl ještě slavný francouzský inženýr A. G. Eifel. Toto místo pokládám za vůbec nejhezčí ve Znojmě. U hradu je také velmi pěkná, stálá výstava ptáků.
Na Horním náměstí je bufet, který se nám pro další odpočinek zdál příhodný. Volné místo bylo u záchodků, kde vedle nás seděla i příslušná pracovnice, vybírající poplatek za použití WC. Se zájmem jsme sledovali zaujetí a zodpovědnost, s nimiž svoji práci vykonává. Nikdo jí neproklouzl. Protože je nesmírně náročné sledovat, kdo vstoupil a zda opravdu zaplatil, občas ztratila trochu přehled a pokusila se dokonce vybírat i při opouštění oné místnosti. Lidi se sice bránili, ale nepomohlo jim to – hajzlbába byla nesmlouvavá.
Bylo mi jasné, že vzhledem k lékaři doporučovanému dodržování pitného režimu a zvýšené konzumaci tekutin, časem dojde i na nás. Při té příležitosti se mi vybavil známý výrok: „Nechci slevu zadarmo“. Situaci jsem s nadhledem vyřešil a objednal pro Lucku, mne a bábu panáka. Netušil jsem, jaký obrat tím přivodím. Hajzlbába jakoby roztála. Pusu najednou od ucha k uchu se představila jako Zdena, hned jsme si začali tykat a večer, že se sejdeme v Mázhausu. Když někdo potřeboval na záchod a vycvičen chtěl třesoucí se rukou vhodit počtvrté do papírové kasičky své tři koruny, hned ho zastavila: „Přeci nebudete platit, dnes je to zdarma“.
Přestože jsme do mázhauzu nakonec večer nešli, na Zdenu vzpomínáme v dobrém.

  Vinobraní je tradičně ukončeno krásným ohňostrojem.

Předpokládal jsem, že ten budou chtít vidět všichni a uvědomoval jsem si, že na Masarykovo náměstí, odkud bude střílen, se při nejlepší vůli nevejdou. Navrhl jsem, že se buď budeme dívat odjinud s tím, že ohňostroj je na nebi a že jej tedy stejně uvidíme, anebo tam půjdeme nakonec. Nedošlo k tomu.
Když jsme se blížili k náměstí, bylo mi jasné, že již není úniku. Za námi přicházející lidi nám odřízli ústupovou cestu a nebylo již v našich možnostech svůj osud dále řídit. Tisíce lidí se, jak přesouvající se mraveniště, valily na nás. Nakonec se vše zastavilo, nešlo se pohnout ani o milimetr v žádném směru. Kde v té chvíli byla Lucka, nevím. Masa lidí nás rozdělila. Kdykoli jsem vydechl, smyčka, vytvořená z lidské hmoty kolem mne, se o něco přitáhla a můj životní prostor se nevratně zmenšil. Mojí myslí proběhl film o anakondě. Ano, takto to dělají škrtiči. Byl jsem přitlačen na výlohu obchodního domu a mimoděk jsem si vzpomněl na výlohu Aeroflotu při nepokojích v Praze. Kdosi si povšiml, že pračky za výlohou jsou ve slevě. Moc nás tím nepotěšil.
Ohňostroj již začal, z mého místa však nebylo vidět nic. Několik lidí se mobilem omlouvalo, že na schůzku přijdou asi později. Vedle mne se kdosi dožadoval průchodu s tím, že musí na vlak a odjinud se mu hned dostalo odpovědi: „To musíte tamhle nahoru“.
Nešťastník se pokusil odporovat: „Nádraží je ale dole“. „Ne, nahoře“, trval dotyčný na svém. „Já vím, že je ale určitě dole“, nedal se kverulant odbýt. „Možná jindy, ale dnes je nahoře“ ukončil znalec prostředí spor. Já si však myslím, že v té chvíli už nebylo ani dole, ani nahoře. Tu se ozval další: „Uvolněte místo pro budoucí maminku!“. Řekl jsem si, že snad nemůže být maminkou déle, než jen několik hodin a to mne uklidnilo. Náhle se ozval vedle mne výkřik: „Jau“ – to dostala jedna dívenka od dobře tělesně vybaveného pořízka loktem do hlavy. „Pozor, další“ vykřikl jsem a něžnou bytůstku, která střelhbitě využila malého prostůrku, kam uhnula hlavou, jsem tak uchránil od dalšího úderu, který by pro ni mohl být už konečný. „Nechcete chips?“, ozval se hned vedle mne nějaký hlas. „Rád bych, ale nedostanu se k vám“, odvětil jsem. Za chvíli jsem však svůj slíbený chips přeci jen dostal a s poděkováním milý dárek označil za nejhezčí okamžik z ohňostroje.
Po skončení světelných efektů, které jsem neviděl a zvukových, které ke mně pronikly, sevření zvolna povolilo a lidi se začali rozcházet. Když nás dav konečně z uvěznění milostivě propustil, došli jsme na faru. Od tatíka jsme se dozvěděli, že ohňostroj, který sledoval pohodlně zabořen v houpacím křesle na vínem obrostlém balkónu své fary, byl moc krásný – jen se malinko podivoval, proč jsme se nedívali spolu s ním. No, sám nevím … Zatímco on, svěží a odpočat, šel ještě k sousedce na burčák, my se zcela vyčerpáni svalili na lože. Měl jsem radost, že jsem vinobraní ve zdraví přečkal a v mé mysli zvolna začínaly nabíhat strašidelné představy, co asi bude zítra. Budu se totiž ještě muset s Luckou dostat do Prahy … Vypitý burčák, jak chůva jemně kolébající mojí postýlkou, naštěstí chmury zakrátko přemohl.
Byla neděle. Otec Lucky se vypravil na bohoslužby, jeho dcera byla ještě mrtvá a já přemítal o cestě domů. Nečekaně se, pod průhlednou záminkou, že si zapomněl svíčky, vrátil Lucčin otec. K jeho uspokojení a k mému překvapení mne však nenačapal, jak przním jeho dceru, ale nalezl mne na modlitbách. Snažil jsem se odříkat zdrávasy, které už jsem si nepamatoval a rozhodl se, ač nerad, věnovat něco i na dobročinné účely a na výstavbu kostela. Vycházel jsem z toho, že až bude lustrační a výběrová komise, „tam nahoře“, posuzovat přihlášky do nebe, že by snad třeba mohla trošíčku, no, alespoň malinko přimhouřit očko nad tím, jak tady na zemi systematicky lidstvu škodím a přihlédnout ke kapesnému, za které se mohou docela dobře na chvilku v nebeském bufáči „na stojáka“ rozšoupnout.
Lucka konečně vstala, vykouřila ranní retko a konstatovala, že bohoslužby jejího otce, který nám několikrát připomenul, že začínají v devět, už asi patrně nestihneme.

Přímluva

Lucka vstává z postele
tatík je už v kostele
tam se za nás pomodlí
tak jak jsme se dohodli

Jak řekla, tak se i stalo. Přestože jsme vyrazili tentokrát bez nejméně tři dny staré polévky, kterou svému otci obětavě nechala doma, na bohoslužby jsme dorazili v jedenáct. Kostel byl prázdný a její otec měl už na nás čas. Požehnal nám na cestu /věděl proč/, my vhodili dar do kostelní kasičky /také jsme věděli proč/ a vydali se na krásnou cestu do Prahy.
Hned na kraji Znojma si Lucka zakoupila tři petky burčáku s tím, že jí to snad do Prahy vydrží /nakonec to taktak vyšlo/. Dobrodružná cesta, které jsem se obával a za niž se její tatík, který si nebyl tak docela jist, zda máme život věčný, po celou dobu modlil, začala. Mohu jen konstatovat, že již probíhala podle mého očekávání.
V pravé ruce retko, v levé sklenici s označením Staropramen, naplněnou burčákem a na tachometru – to se mi přes slzy rozmazalo. Stromy se vesele míhaly kolem nás, když si odložila sklenici s burčákem mezi nohy a začala přetahovat přes hlavu svůj huňatý svetr. To byla skutečně inovace, na níž jsem, přes školení, kterého se mi zatím dostalo, nebyl patrně ještě úplně psychicky připraven. „No, těžce na bojišti, lehce na smetišti“, řekl jsem si. Bylo jasné, že nic nevidí a než jsem levou rukou stihl uchopit volant, andělé, povolaní otcem Lucky, kteří byli nuceni strkat vůz zatáčející stále doprava, zpět do silnice, si otírali pot z čela. Když se auto před námi rozzářilo červenými brzdovými světly, požádal jsem zdvořile Lucku, zda by i ona mírně nepřibrzdila – pod nohama mi chyběly pedály a ruční brzda byla zasypaná různými „důležitými“ předměty, na nichž spočívala veliká Lucčina taška.
Co nezvládla ona, zvládli andělé, kteří už ale začínali stále hlasitěji žbrblat a neodbytně se domáhali příplatku za rizikovou práci. Mávali nám před nosem pracovní smlouvou a tvrdili, že tohle v pracovní náplni nemají a vůbec, že mají odpor k fyzické práci – možná jednou budu andělem, na Úřadu práce jsem však zatím takovou nabídku nezahlédl. V části pojednávající o soudném dni mluví Bible o armádě andělů. Je tedy jasné, že v andělských strukturách samozřejmě platí stejné principy, jako v každé jiné organizaci vojenského typu. Andělé museli proto nejprve splnit rozkaz a teprve pak si mohli jít stěžovat. To nám zachránilo život …
Občas jsem se Lucky zeptal, zda se tatík stále modlí. Ujistila mne, že ano a vše nasvědčovalo tomu, že má skutečně pravdu. Na cestě jsme měli objížďku. Díval jsem se do mapy, jak nejlépe ze situace vyváznout a dívala se i Lucka, která přicházela s různými zajímavými řešeními, která mi na mapě cigaretou ukazovala. Kdo se v té chvíli díval na cestu a kdo vlastně řídil, nevím.
Bylo poledne a dorazili jsme do Moravských Budějovic. Nikdy jsem tam nebyl a navrhl jsem jít na oběd. Řidička dožahla sklenici burčáku, postavila ji na spodní část věnce volantu a vešli jsme do restaurace. Lucka si dala smažený sýr a já si symbolicky objednal znojemskou pečeni. Když ani napotřetí, s využitím maximální síly, kterou mám, se mi nepodařilo udělat do předloženého hovězího plátku ani vryp, řekl jsem si, že tady něco nehraje. Jídlo jsem nabídl zpátky kuchaři s tím, že se domnívám, že buď je nůž tupý, anebo maso tvrdé. Ani dobře urostlý kuchtík, za použití nože Solingen, vyrobeného z několikrát kalené švédské oceli ve svých pokusech neuspěl a musel uznat, že bez nasazení nejtěžší lesní techniky zn. Husqvarna nelze nad masem zvítězit a že bude nejlepší maso nabídnout Baťovým závodům na výrobu zvláště odolné obuvi pro náročné expedice a použití v extrémních podmínkách či jednotce rychlého nasazení jako vložku pro výrobu neprůstřelné vesty.
To už byla pozornost celého lokálu obrácena k našemu stolu. Všichni se zájmem sledovali, jak se situace bude dále vyvíjet a ti podnikavější uzavírali mezi sebou sázky. Na výsledek si ale museli počkat, neboť další jídlo, které jsem si vyhledal v jídelním lístku, už totiž nebylo. Rozhodl jsem se udělat vstřícný krok a smířlivě navrhl, že mi mohou dát ledvinky – u nichž jsem předpokládal, že nemohou být tak tvrdé – pokud ještě jsou a jako přílohu třeba rýži od znojemské pečeně, co jsem vracel a kterou jsem si již pěkně opepřil. A protože jsem se na nikoho nezlobil a snažil se spíše věc převést do žertovného tónu, když šla servírka kolem nás, svůj tlak na bránici už nedokázala zadržet a jak se výbuchem smíchu celá roztřásla, poskakující sklenice s pivem na jejím tácu cinkaly jak Loretánská zvonkohra. Nakonec jsem se pěkně najedl, pochválil kuchaře a se sympatickou hospodou jsme se rozloučili.
Lucka se pohodlně usadila za volantem svého vozu, zapálila si a povzbuzena dalším burčákem pokračovala k dálnici. Pravda, malinko mne na chvilku znervóznilo, když má ruka, poté co pohodlně spočinula na boční opěrce auta, zaznamenala nežádoucí intervenci, projevující se jako palčivá bolest. V první chvíli jsem si myslel, že si tam sedl nějaký bodavý hmyz, který přimáčknut se mi pomstil. Mojí myslí problesklo, jak mi kdysi jeden člověk podával před kostelem ruku se slovy: „Pokoj tobě“.
Mezi naše ruce však právě v ten okamžik vlétla včela a tak jsem si pokoje moc neužil. Má paže byla tři týdny oteklá až po rameno. Nevím, proč si potvora vybrala zrovna mne, ale v televizním „milionáři“ bych z volby 50 na 50 asi úspěšně nevyšel. Nebudu zapírat, že když jsem teď s výkřikem chtěl smést vosu, či včelu s ruky a s úlevou shledal, že mé k ruce je jen přiškvařený vajgl, který Lucka vyhazovala střešním okénkem a který zalétl právě na moji opěrku, dost mne to potěšilo. Pro mne, alergika, to bylo skutečně radostné zjištění.
U cesty stála jakási postarší, pod plachetkou shrbená osoba. V jedné ruce kosu, v druhé velkou ceduli s nápisem „DUB“. Lucka, která je dobrého srdce a bere všechny stopaře, zastavila a zeptala se, zda jede do Českého Dubu, to by měla kus cesty společný s námi. Stařenka odvětila, že chce vzít jen kousek, do první zatáčky k mohutnému dubu, který byl z našeho místa v dálce vidět – jako neřidička asi nevěděla, že jí v zatáčce podle vyhlášky zastavit nesmíme.
Dost mne naštvalo, jak se s dosti neskladnou kosou hned cpala do našeho auta. Mohli jsme kosu uložit do kufru, ale babizna jí nechtěla dát z ruky, že prý jí bude potřebovat – a vlastně ani její skřehotavá písnička: „Před dubem, za dubem, měla jedna dva ..“ se mi moc nelíbila. Protože byla na náš vkus dost vlezlá a chtěli jsme se vyhnout zdržování, až bude zase s tím pitomým krámem, o který by se mohl někdo i poranit, vystupovat, řekli jsme jí, ať si tam dojde pěšky, že to není tak daleko. Neumím si to vysvětlit, ale než jsme dojeli domů, stála babka s kosou u silnice ještě několikrát…
Cestou do Prahy se pak již nic, co by vybočovalo z nastaveného rámce nestalo. Náš favorit si spokojeně, asi jako prvorodička na „hekárně“, pobrukoval a z pohledu mých, zocelených nervů lze snad i prohlásit, že vzhledem k tomu, že se v jejím průběhu nevyskytly žádné vážnější útoky, vedené taktickými, jadernými zbraněmi, ani auto nehořelo, byla jízda dosti nudná. Domů jsme dovezli zbyteček na počátku naší cesty původně plných lahví burčáku a tak, se sklenkou dojížďáku v ruce už jen vzpomínám na zážitky, s nimiž se to, s čím se setkali jednotky KFOR a novináři, nasazení na frontě v Iráku, nemůže vůbec srovnávat a co bych si při nejbujnější fantazii nikdy nemohl vymyslet. A abych se s mými prožitky podělil s ostatními, rozhodl jsem se je, co nejpřesněji, pouze jako kronikář, zaznamenat.

Pokoj vám všem

Pro potěšení všech přátel, zejména však Lucky a jejího otce, který se za nás modlil i jako poděkování všem strážným andělům, kteří nám v přesčasech, vysoce nad rámec svých běžných pracovních povinností pomáhali.
Evžen

Dodatek k povídce

Nikdo, ani z těch, co Lucku znají, nevěřil tomu, že jsem si vše nevymyslel. Nemusel jsem. Možná, snad ty anděly, ale ani tím si nejsem jist … Je fakt, že jsem je viděl jen já – Lucka je přes ten svetr, co měla přes oči a co jí zakrýval výhled z auta, vidět nemohla.
Lucka určitě vybočovala z toho, co lidé obecně označují jako normální. Co ale je normální a co je správné? To se ptám ve své básničce sám sebe i vás. Odpovědět si může jen každý z nás, sám sobě.
Lucčin živelný, živočišný přístup k životu, který se neřídil žádnými pravidly (alespoň ne těmi známými a obvyklými), byl jako sopka, či vše strhující vodopád. Věděl jsem již na počátku, když jsem ji poznal, že je a bude, celým svým průběhem, mimořádný, jiný. A tušil jsem, že i tak skončí. To jsem vložil i do své povídky Burčákové rekviem.
A jaká Lucka byla? No, jiná. Nikdy nic neplánovala, nikdy nevěděla, co udělá za hodinu. Když šla vynést smetí, vrátila se domů za půl roku a mezitím byla na Bajkale. Něco podobného zopakovala, když vezla kolo na opravu. Opravna byla ale zrovna zavřená a tak jej tam opřela s tím, že jim asi dojde, proč tam to kolo je. Kolo, které nikdo neukradl (nebylo z těch, co se kradou) si vyzvedla skutečně opravené po návratu z Norska za tři měsíce. Laponský studený mráz v básničce mluví právě o jejích 17-ti návštěvách Norska, kde měla svého přítele.

Kamarád Luděk doma vyštrachal tento její pozdrav :

Evropě jsou za táty
ti z Evropské Unyje,
co jim visí kravaty,
břicha, koule a pyje.

Čau Lucie!

Tahle mě napadla koncem léta 1995 cestou stopem z Murmanska přes Finsko do norského Laponska s nohou v sádře.

Její neustálé cestování jsou v básničce ty „boty z toulavého telete“. Hodně mne při psaní básniček, které byly mojí kondolencí, ovlivnilo shlédnutí Lucčiných fotek ze Španělska, odkud přijela jen na několik dnů domů, kam se obratem zas vracela a kam již nedojela ….

Napsat komentář

Back To Top